Připravujeme | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Úvod

V současnosti všeobecně rozšířená móda „meditace všímavosti“ či vhledu dává Ježíšově modlitbě, kterou staří nazývali „skrytou meditací“ (κρυπτὴ μελέτη), nový život. Ta vyvolává z psychologického a fyziologického hlediska stejné blahodárné účinky jako meditace všímavosti, ale přidává další, mnohem důležitější, protože má duchovní rozměr.

Jedná se o starobylou praxi, která spočívá v opakování krátké modlitební formule nejprve ústně a poté v duchu, přičemž se mysl zcela soustředí na slova, a jejím hlavním cílem je, aby tato modlitba byla čistá a nepřetržitá.

Vyprávění ruského poutníka přeložené do mnoha jazyků, pomohlo zpopularizovat tuto modlitbu a její formuli užívanou ve slovanských zemích: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!“ Kratší formule používaná v řecké tradici – „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“ - je doložena již v polovině 6. století a v následujících staletích byla převzata z palestinského mnišství do mnišství sinajského, poté na horu Athos a pak se rozšířila do Rumunska a slovanských zemí. Používání krátkých modliteb (které tato formule spojuje do syntézy, jež se zdá být optimální) se však objevuje v evangeliích a je hojně patrné v duchovních spisech prvních staletí. Praxe takových opakovaných modliteb, naznačená v evangeliích, vyplývá především z doporučení apoštola Pavla „modlit se bez přestání“ (1 Tes 5,17) a z podobných rad Otců od nejstarších dob, což ospravedlňuje starobylou tradici, podle níž je Ježíšova modlitba apoštolského původu; jako už o existující nebo doporučované se o ní zmiňuje několik významných Otců čtvrtého století. Souvisí s tématem „pamatování na Boha“, které je v textech východních Otců rovněž přítomné. Potřebu čisté modlitby a upřesnění podmínek,

které ji takovou činí, definovali mnozí Otcové velmi brzy. Toto zpřesňování během času lze vidět ve Filokalii neptických otců, rozsáhlé antologii textů sahající od čtvrtého století, velkého období rodícího se mnišství, až do čtrnáctého století, kdy hesychastické hnutí postavilo Ježíšovu modlitbu do centra pravoslavné spirituality a zdůraznilo místo těla v jejím praktikování a v duchovních účincích, které z ní věřící může získat, až po konečné „vidění Boha“.

Záměrem této knihy je podat svědectví o současné kontinuitě praxe založené na dlouhé tradici a obohacené o ni v prostředí, kde se za posledních deset století nejlépe rozvinula a předávala a odkud zavlažila celý pravoslavný svět. I dnes je hora Athos „klenotnicí Ježíšovy modlitby“, a velcí duchovní otcové, jejichž učení a svědectví jsou zde přítomny, patří k nejlepším dědicům tradice, která ji předala, a také k jejím nejlepším praktikům, a tudíž k těm, kteří o ní mohou nejlépe adekvátně hovořit. Protože zasvětili většinu svého života této praxi (kterou někteří vtipně považují za své „zaměstnání“) a prošli všemi etapami a obtížemi, které k ní patří a které vedou k jejímu naplnění, jejich slova nejsou v žádném případě teoretická, ale jsou založena výhradně na jejich vnitřní zkušenosti, což jim dodává jednoduchost, svěžest a váhu, kterou historické studie nebo abstraktní syntézy nemají. Jejich charismata potvrzují hodnotu jejich zkušenosti a svatost některých z nich již byla církví uznána.

Otcové, kteří nám posloužili jako reference, pokrývají svými životy velkou část dvacátého století. V chronologickém pořadí jsou to: svatý Silouane Athonský (1866-1938), svatý Josef Hesychasta (1898-1959), svatý Efrém Katunakijský (1912-1988), svatý Porfyrios Kavsokalyvský9 (1906-1991), svatý Sofronij [Sacharov]10 (1896-1993), svatý Paissios (1924-1994), archimandrita Charalampos, igoumen z Dionysiou (1910-2001), archimandrita Georges (Kapsanis), igumen Grigoriou (1935-2014), starec Efraim z Filotheou a Arizony (1927-2019), archimandrita Aimilianos, igumen ze Simonos-Petra (1934-2019).

Texty těchto Otců nejsou „traktáty“, ale slova určená mnichům a mniškám a v mnoha případech i laikům, kteří hledají radu, jak prohlubovat praxi Ježíšovy modlitby.

Bylo by mylné si myslet, že když všechny texty minulých staletí a texty, které zde používáme jako referenční, pojednávající o Ježíšově modlitbě, byly napsány mnichy, že se jedná o výlučně mnišskou praxi. Jestliže je pravda, že mniši mají díky svému způsobu života prostředky věnovat jí každý den dlouhou dobu, jsou laici stejně tak povoláni, aby ji praktikovali, jak jen mohou. Jak říká archimandrita Aimilianos ze Simonos-Petra:

„Ježíšova modlitba je podstatou všech modliteb, které v naší církvi existují. Je to nejstručnější, nejvíce vyzkoušená a nejúčinnější modlitba, jakou člověk může vykonat. A podle toho, co víme, je tato modlitba nejpřímějším a nejvhodnějším způsobem modlitby pro všechny lidi, nejen pro mnichy.“

V druhé části této knihy nabízíme nejreprezentativnější texty athoských Otců, které jsme vybrali, a tvoří tak: „Malou současnou athoskou filokalii Modlitby srdce“.

Je třeba poznamenat, že ačkoli Ježíšova modlitba zaujímá v životě mnichů – a obecněji věřících – pravoslavné církve významné místo, a je-li hora Athos centrem, kde je její praxe všeobecně a široce rozšířená, a zaujímá-li z určitých důvodů v některých malých společenstvích místo části liturgických bohoslužeb, nikdy nebyla považována za výlučnou formu modlitby. Athonští otcové, na které se odvoláváme, ji zaprvé považují za náhradní formu bohoslužby pouze tehdy, když ji určité podmínky znemožňují; zadruhé zdůrazňují, že nevylučuje jiné formy modlitby; zatřetí dokonce doporučují, aby se za určitých podmínek s těmito jinými formami modlitby střídala.

Výlučnost, která je jí v Upřímných vyprávěních ruského poutníka přiřčena, je sice odůvodněna autorovou snahou zdůraznit její význam, ale nemůže sloužit jako vzor pro celý křesťanský život, který má nejen osobní charakter, ale je také liturgickým životem společenství.