Připravujeme | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Z úvodu:

Historie křesťanů, kteří mají domov v islámském světě, se málokdy podává tak, aby bylo vidět, jak se jejich intelektuální kultura a také jejich náboženská identita začala formovat na podloží arabské islámské kultury, jejíž integrální součástí se stali na celá staletí.

Ve zlaté době blízkovýchodní klasické arabské islámské civilizace od poloviny osmého století do poloviny století třináctého arabsky mluvící křesťané nejenže nemalou měrou přispívali k islámské kultuře, ale také psali své vlastní filozofické a teologické texty v arabštině, překládali své církevní dědictví z řečtiny, syrštiny a koptštiny do arabštiny, měli učence, vědce a kleriky, kteří tehdy získávali v arabském světě záviděníhodný věhlas. Tato kniha vypoví jejich příběh v širším kontextu a s použitím hojných bibliografických poznámek pro ty, kdo by se o této poutavé a málo známé kapitole křesťanských dějin rádi dozvěděli víc.

[…]

Křesťané na Západě už dávno potřebují rozšířit své moderní ekumenické zájmy směrem ke svým křesťanským spolubratřím v islámském světě.

Záměrem této knihy je poskytnout hutný přehled o kulturním a intelektuálním přínosu – zvláště pokud jde o teologické pozice vůči islámu – křesťanů, kteří mluvili a psali syrsky a arabsky a kteří žili v islámském světě od časů proroka Muhammada (asi 570–632) až do doby ničivých mongolských vpádů na Blízký východ v polovině třináctého století. Název knihy Chrám ve stínu mešity chce navodit dvojí dojem: stín odsouvající do pozadí a stín ochranný. Obojí stín vrhala mešita na všechny ostatní instituce v islámském světě.

Jen málo si uvědomujeme, že ustavení islámské arabofonní kultury v chalífátu na konci devátého století sice vedlo k úpadku místních křesťanských komunit, a nakonec je přivedlo k současné demografické bezvýznamnosti na Blízkém Východě, přesto však zajistilo podmínky pro dva důležité vývojové procesy v křesťanském životě za časů raného islámu: jednak vyvolalo artikulaci nového kulturního výrazu křesťanské nauky, a to v arabštině, jednak poskytlo kulturní rámec, v němž několik křesťanských větví Východu definitivně nalezlo svou zralou církevní identitu.

Tyto nevyhlašované procesy v sobě skrývají semena naděje, že v oblasti náboženské svobody, prozatím v islámských zemích nedosažitelné, jednou opět zazní jejich hlas přímo v srdci islámu, a to samotnou řečí dominujícího islámského diskurzu. Mohl by tak současným křesťanům v islámském světě vydláždit cestu, po níž by uvedli své křesťanské spolubratry ve zbytku světa do nového muslimsko-křesťanského dialogu, a uspíšili tak všeobecné uznání skutečnosti, že existuje společné „islámsko-křesťanské“ dědictví, v němž muslimové i křesťané mohou v budoucnu usilovat o pokojnou convivencia při vzájemném respektu.