Edice Pro Oriente
STAROOBŘADNÍCI V PRAZE
I. N. Zavoloko, F. A. Michajlovová a P. M. Sofronov v Československu ve 20.–30. letech 20. století (Na materiálech českých a zahraničních archivů)
Michal Řoutil
Předkládaná kniha se věnuje osudům tří významných osobností pobaltského (ruského) starověří 20. století – I. N. Zavolokovi, F. A. Michajlovové a P. M. Sofronovovi, především pak jejich pobytu v Československu v letech 1922–1936. Zatímco Zavoloko přijel do Prahy v rámci tzv. ruské pomocné akce prezidenta T. G. Masaryka pod záštitou Komitétu pro umožnění studia ruským a ukrajinským studentům v ČSR (KRUS), Michajlovovou zřejmě poslala její rodina, Sofronova do naší země opakovaně zvali členové Archeologického institutu N. P. Kondakova, zejména pak kněžna N. G. Jašvilová. Stěžejní pasáže jednotlivých kapitol vycházejí z materiálů několika českých archivů (Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Ústavu dějin umění, Národní archiv České republiky, Státní oblastní archiv v Třeboni) a dvou archivů soukromých (Roy Robson, Fjodor Maspanov).
Stěžejní pasáže jednotlivých kapitol vycházejí z materiálů několika českých archivů (Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Ústavu dějin umění, Národní archiv České republiky, Státní oblastní archiv v Třeboni) a dvou archivů soukromých (Roy Robson, Fjodor Maspanov).
Pohnuté životní osudy nálezce slavného autografu biografie protopopa Avvakuma, sběratele starých manuskriptů a lidového folkloru, publicisty a horlivého stoupence „staré víry“ Ivana Nikiforoviče Zavoloka (1897–1984) sledujeme v první kapitole. Na základě archivních materiálů popisujeme jeho pětileté studium v Československu (1922–1927), spolupráci s řadou ruských emigrantských organizací – euroasijci, sokolským hnutím, Ruským studentským křesťanským hnutím či Institutem N. P. Kondakova. Po návratu do lotyšské Rigy si Zavoloko nadále s pražskými kolegy korespondoval: všechny dochované dopisy členům Institutu z let 1929‒1934 publikujeme v Přílohách.
Ačkoliv byl život pobaltské starověrky Feoktisty Antipovny Michajlovové (1906–1936) poměrně krátký, měl pro ni její studijní pobyt v Praze v letech 1924–1930 zakončený doktorátem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy značný význam. Disertace Michajlovové nazvaná „Zobrazení rozkolu starověrců v tvorbě P. I. Mělnikova-Pečerského“, dochovaná v archivu univerzity a analyzovaná ve druhé kapitole této knihy, představuje první fundamentální pokus o rozbor děl tohoto spisovatele věnovaných staroobřadníkům (romány V lesích a Na horách).
Ve třetí a nejdelší kapitole se věnujeme životu a dílu slavného estonského ikonopisce Pimena Maximoviče Sofronova (1898–1973). Sofronovova celoživotní snaha o obnovení polozapomenutého umění tradiční ikonomalby v různých křesťanských prostředích, jíž se věnoval nejen v rodném Estonsku, nýbrž rovněž v Paříži, Srbsku, Belgii, Vatikánu a Spojených státech amerických neminula také předválečné Československo. Pražské přednášky doprovázené výukou ikonomalby probíhaly ve třech kurzech v letech 1932–1936 a jejich průběh je doložen řadou archivních materiálů. I poté, co Sofronov již pracoval v různých evropských zemích, nezapomínal na své pražské žáky: všechny dochované dopisy členům Institutu N. P. Kondakova z let 1929‒1940 a především své žákyni kněžně N. G. Jašvilovové z let 1931–1939 publikujeme rovněž v Přílohách.
Publikace díky hojným citátům z archivních pramenů prokazuje, že pro všechny tři pobaltské staroobřadníky měl jejich pobyt v Československu zásadní vliv na jejich budoucí vědecké směřování i osudy.
Kniha je bohatě ilustrována, obsahuje rovněž barevnou přílohu s reprodukcemi ikon P. M. Sofronova.
