Připravujeme | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Kniha Mlady Mikulicové pojednává o posvátných místech koptských křesťanů, kteří tvoří nejpočetnější křesťanskou komunitu na Blízkém východě. Podle statistik, které předložila Koptská ortodoxní církev, žije v Egyptě až osmnáct milionů křesťanů, egyptská vláda uvádí pět milionů. Skutečný počet bude zřejmě nižší než ten, který uvádějí statistiky církve, ale zcela jistě větší než ten, který předložila tamní vláda.

Jak autorka dokládá v první části knihy, patří Egypt bezesporu mezi kolébky křesťanství. Podle místní tradice (ale i podle slov Evangelia) v zemi na Nilu pobývala Svatá rodina, s jejichž pobytem je spojeno mnoho posvátných míst, o kterých autorka pojednává. Ačkoliv není možné příběhy spjaté s pobytem Svaté rodiny v Egyptě historicky verifikovat, představuje tato tradice důležitý pilíř náboženské kultury pro všechny Egypťany, především právě pro Kopty, ale i pro muslimy, kteří ctí Ježíše jako proroka, ale důležitou roli v jejich víře hraje i Maria. Tradice o putování Svaté rodiny zemí na Nilu tvoří důležitý prvek koptské identity, resp. christianizace země, ale má také význam misijní, pastorační a naukový. Nejen koptští křesťané, ale také křesťané různých denominací navštěvují tato posvátná místa, aby se seznámili s místní tradicí i místy spjatých s Ježíšem Kristem. Koptové jsou velmi hrdí na to, že Spasitel pobýval na území jejich vlasti, konal zde nespočetné zázraky a zasloužil se o mnohá uzdravení. S touto tradicí je spjato i jméno Eudaemona, údajně prvního mučedníka, který zemřel pro víru v Krista v Egyptě ještě za jeho života. Fenomén mučednictví představuje charakteristický znak koptského křesťanství. Koptská církev bývá nazývána „církví mučedníků“, neboť ti, co prolili svou krev za víru, se těší nejvyšší úcty mezi křesťany. Koptská církev dokonce přijala tzv. kalendář mučedníků, jehož počátek je stanoven na rok 284, tj. rok nástupu císaře Diokleciána na trůn, za jehož vlády postihlo Egypt největší pronásledování křesťanů. Autorka tak zavádí čtenáře na mnohá místa, ve kterých tato tradice žije dodnes. Poutavě čtenáři prezentuje významná zastavení tohoto putování, jako jsou Bubastis, Sacha (dnes součást města Kafr aš-Šajch), kláštery v Horním Egyptě jako Gabal al-Tayr, Muharraq či Durunka a mnoho míst na území dnešní egyptské metropole Káhiry.

Ve druhém oddílu knihy autorka představuje důležitá monastická centra koptské církve. Egypt je považován za kolébku křesťanského mnišství, a tudíž celé jeho území je poseto mnoha významnými kláštery –starobylými i moderními. V průběhu 3. a 4. století se zde konsolidovaly tři základní formy mnišského života, které jsou i dnes v monasticismu funkční. Jedná se o poustevnictví, cenobitismus a komunální systém, jenž stojí na pomezí dvou předchozích. Z tohoto důvodu je monasticismus pokládán za „dar koptské církve celému křesťanského světu“. V tomto oddílu je též stručně vylíčena historie koptského mnišství, a to včetně krátkých medailonků hlavních průkopníků mnišského života v Egyptě, jako byli Antonín, Amún, Makarios, Pachómios či Šenúte. Velkým pozitivem na celém pojednání je to, že autorka předkládá i popis života prvních mnichů, jejich asketický život i denní rytmus. Neopomíjí ani zmínku o současné podobě klášterů, jež jsou spojeny se jmény zmíněných velikánů koptského mnišství. Do doby rodícího mnišství autorka čtenáře vtahuje i citacemi z pramenů té doby, jako jsou Život Antonínův, Historia Lausiaca či Bustān al-Ruhbān. Čtenář tak může nahlédnout nejen do každodenního života prvních mnichů, ale i do jejich spirituality. Autorka velmi poutavým až románovým způsobem představuje vlastní zkušenosti z putování po egyptských monastýrech. Zavede nás do klášterů ve Vádí Natrun (dříve známém jako Skétis), které je pokládáno za nejvýznamnější monastické centrum koptského křesťanství, v oáze Fajjúm, ve Východní poušti (kde se nachází kláštery zasvěcené Antonínovi, jenž je považován za předního průkopníka mnišského života, a Pavlovi Thébskému), v Nakádě či v guvernorátu Luxor. Všechna svá vyprávění dokládá svými příběhy, které se jí na cestě udály a které barvitě ilustrují běžný život Egypťanů.

Třetí a poslední oddíl pojednává o soudobých koptských svatostáncích. Autorka důkladně provází čtenáře koptským chrámem, představuje jeho části i jeho roli pro duchovní život egyptských křesťanů. Chrám, jak uvedla autorka, představuje pro Kopty „druhý domov“, neboť se v něm schází nejen za účelem liturgie, ale také kulturních akcí či všedního setkání s přáteli. V této části knihy jsou představeny hlavní i méně významné chrámy. Mezi nejproslulejší patří rozhodně ten, který je zasvěcen Panně Marii v káhirském Zejtúnu, jenž je spjatý s mariánským zjevením datujícím se do druhé poloviny minulého století a je tedy důležitým poutním místem pro koptské křesťany dodnes. Autorka nevynechává ani koptské chrámy v Hurghadě, oblíbené turistické destinaci u Rudého moře, na nichž demonstruje koptskou obrodu. Zmiňuje se zejména o chrámu zasvěceném Šenútovi a chrámu v nedaleké El Gouně. V dnešní Hurghadě přibývá počet koptských křesťanů, a tedy i potřeba zvyšovat počet svatostánků, ve kterých by našli svůj „druhý domov“. Mezi další význačné chrámy Koptské ortodoxní církve v Hurghadě patří např. chrám zasvěcený mučedníku Abanoubovi, Pavlovi Thébskému či mučednici Refce a jejím pěti dětem. Počátky křesťanské bohoslužby i proměny náboženského života v Egyptě ilustruje na Amonově chrámu v Luxoru, který byl původně zasvěcen staroegyptskému božstvu, ale posléze sloužil jako křesťanský svatostánek, a nakonec byla při jeho zdech zřízena mešita. Na tomto příkladu můžeme pozorovat vývoj sakrálních staveb. Luxorský chrám není výjimkou. Starobylé chrámy nebyly opouštěny, ale byly v nich zřizovány modlitebny, kde modlitby směřovaly k jiným božstvům. K přeměně chrámům, které byly zasvěceny egyptským bohům, na kostely docházelo na sklonu 4. a 5. století za vlády císaře Theodosia I., resp. alexandrijského arcibiskupa Theofila I.

Své putování autorka zakončuje v podstatě tam, kde jej započala, a to v egyptské metropoli, které se přezdívá „Matka světa“. Zde se tentokrát nezastavuje u významných křesťanských míst, která byla spojena se Svatou rodinou, jak učinila v prvním oddílu, ale především u Kláštera svatého Šimona Koželuha, který je spojen se zázrakem vykonaném právě tímto světcem v 10. století. V rámci věroučného sporu na fátimovském dvoře dokázal Šimon Koželuh pohnout mukattamskou skálou nad Káhirou, čímž dokázal Kristův výrok: „Bude-li mít víru jako hořčičné zrnko, když řeknete této hoře: ,Pohni se,‘ ona se pohne.“ Autorka uvádí čtenáře do prostor tohoto kláštera a jeho historie, ovšem také do káhirských ulic.

Závěrečná část knihy je věnována koptské obrodě ve druhé polovině 20. století, a to zejména koptskému papeži Cyrilovi VI., který svůj úřad zastával v letech 1959–1971 a kterého koptští křesťané ctí jako světce. Autorka se věnuje důležitým milníkům papežova života i důležitým místům, která v jeho životě hrála důležitou roli, zejména jde o klášter svatého Míny. Jedná se tak o náhled do důležitého období moderních dějin koptské církve, neboť Cyril VI. pro dnešní Kopty představuje ikonickou postavu tohoto období náboženské obrody. Byl to totiž tento koptský hierarcha, jenž se zasloužil mj. o obnovu mnišského života v Egyptě. V Cyrilově díle pokračoval i jeho nástupce Šinúda III., taktéž významná postava egyptských křesťanských dějin.

Mlada Mikulicová předkládá velmi čtivou knihu, jedinečnou ve svém obsahu v české či slovenské odborné literatuře. Kniha může posloužit nejen odborníkům zabývajícím se koptským křesťanstvím, ale i pro svou čtivost a barvité pojednání o svatých místech (a nejen o nich) v Egyptě, i široké veřejnosti, resp. těm, kteří mají zájem je navštívit. Kniha vskutku připomíná román, neboť se nejedná o prostý popis autorkou navštívených míst, ale vypráví též příběhy, které se jí na jejím putování Egyptem odehrály. Příběhy přibližují čtenáři život běžných Egypťanů, zavádí jej do různých míst, dávají mu pocítit atmosféru svatých míst i egyptských měst a vesnic. Člověku, který tato místa navštívil, se po přečtení knihy mohou vybavit živé vzpomínky na putování egyptskou zemí. Autorka svým stylem psaní nepochybně zavede na ona místa i ty čtenáře, kteří tuto zemi ještě nenavštívili, a možná v nich vzbudí touhu do ní zavítat. Kniha obsahuje velké množství autorčiných fotografií, které mohou ještě více tento efekt umocnit. Nejedná se však jen o fotografie míst, ale i lidí, které nám přiblíží všední život tamních obyvatel. Různorodá autentická svědectví čtenáři umožňují pohlédnout i do jejich myšlení. Negativem knihy je pouze to, že fotografie nejsou barevné. Pokud se čtenář rozhodne po přečtení knihy navštívit tento dar Nilu, autorka mu na cestu přidává i slovník koptských a arabských výrazů, jenž je součástí této publikace. Jako milovník koptského křesťanství bych rád autorce vyjádřil za tuto publikaci upřímný a veliký dík.

Miloš David, Parrésia XVIII–XIX (2024–2025), s. 385–387.