Připravujeme | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Tvorba kavkazských trubadúrů představuje dodnes bohatou studnici inspirace. Prostřednictvím literárních obrazů z vrcholného středověku přešla plachá dívka gazela, nemilosrdná královna zabíjející svým jediným pohledem i nešťastně zamilovaný básník s játry spálenými na popel (nebo opečenými jako kebab) až do žánru populárních písní; z prostředí královských dvorů a zvuků loutny až na stadiony s elektronickou hudbou a na plné diskotéky. Texty jsou přitom stále tytéž; používají stejných básnických obratů jako básně složené před tři sta, pěti sty nebo dokonce sedmi sty lety.

Poezie básníků, kteří si říkali v arménštině ašughové a v turečtině ášigové, je odvozena od perského slova pro lásku (ešch). Básník známý pod pseudonymem Sajat Nova, jehož životu a tvorbě bude tato kniha věnována, se narodil v první třetině 18. století a podle legendy měl zahynout při obraně hlavního gruzínského města Tbilisi roku 1795, tedy jako už velice starý muž. Celý jeho život je legendami natolik protkán, že je dnes naprosto nemožné pokusit se oddělit fakta od literární fikce.

Sajatova tvorba vzácným způsobem propojuje dědictví hned tří velkých kavkazských národů – Arménů, Gruzínů i Ázerbájdžánců (těm se tehdy říkalo kavkazští Turci nebo Tataři). Své písně skládal Sajat Nova v arménštině, gruzínštině, turečtině a samozřejmě i v perštině (neboť perský jazyk byl v 18. století obecně pokládán za „vysoký“ jazyk literatury básní i hrdinských eposů). Právě z perštiny také zřejmě pochází jeho pseudonym, Pán písní.

Bez větší nadsázky a se znalostí dobového kontextu bychom jej mohli nazvat kavkazským trubadúrem – tedy profesionálním zpěvákem o lásce, jehož dílo se do značné míry podobá jihofrancouzským trubadúrům a truvérům. Verše Sajat Novy však rozhodně nelze z dnešního pohledu považovat za „mrtvé“ umění. Jednak se jeho písně stále zpívají (ať už v klasické ašughské verzi nebo v popové formě), jednak se jeho tvorba a životní příběh ocitly v centru vlasteneckých snah až soubojů o čistě národní kulturní poklad. Jak bude z textu patrné, Sajatův odkaz může mnohdy působit až rozporuplně, ale jak jinak chápat dnes, ve zjitřené době válek o Náhorní Karabach, postavu básníka, který byl věřícím arménské apoštolské církve, strávil celý svůj život v gruzínském Tbilisi, byl dvorním pěvcem gruzínského krále Hérakla II. a přitom složil většinu svých písní v tehdejší turečtině?

Monografie věnovaná životu a dílu Sajat Novy je rozdělena na několik kapitol.

První z nich je věnována tzv. kulturní poetice a klíčovým kulturním slovům; snaží se ve zkratce odpovědět na otázku, zda ze specifické krajiny a kultury mohou vyrůstat specifické písně a melodie či jakým způsobem je prožitek písně spjat s kulturním pozadím, z něhož autor (interpret) a jeho posluchači pocházejí.

Druhá kapitola je věnována epickým písním, které se v 17. a 18. století na jižním a severním Kavkaze zpívaly a recitovaly. Třetí kapitola se týká písní lyrických; obě tyto kapitoly slouží coby podkreslení dobové mentality i jako tzv. „oko doby“, prostřednictvím něhož tvorba Sajat Novy zapadne do mnohem širšího dobového kontextu básnické, písňové a obecně „příběhové“ produkce.

Čtvrtá kapitola se zaměřuje přímo na život a dílo Sajat Novy: analyzuje jeho tvorbu, hlavní motivy, klíčová slova, práci se slovy, použitou zpěvomluvu aj. V této kapitole je položen důraz i na zapojení hudební složky, která v překladech samotných nevynikne (a proto bývá často opomíjena).

Při převodu písní Sajat Novy do češtiny je ovšem potřeba mít na paměti, že právě hudební doprovod jeho písní, samotný písňový přednes a použitá gesta zásadní měrou působily na obecenstvo a ovlivňovaly jeho prožitek. Posluchači zase zpětně reagovali na básníka; ten se mohl (nebo také nemusel) jejich náladou řídit. Pán písní ostatně v jednom z výkladů podle súfijské mystiky značí samotného Boha; splynutí s hudbou, textem a tancem je tedy v tomto smyslu velice specifickým zážitkem – tady ještě o to více, že se zde setkávalo křesťanství s judaismem a islámem; Arménie s Gruzií a Ázerbájdžánem.

Ukázky z tvorby

Nenazvu smrt smrtí,

dokud ty nade mnou budeš stát

a plakat.

Vlasy si rozpustíš,

Světlo mých očí, ačkis lus.

Se slavíkem pláčeš

Jako květ růže se otvíráš,

živou vodou zalévaná,

lásko má!

Není tobě podobné.

(z básně Bulbuli hid lac is eli, Se slavíkem pláčeš)

…

Jak půlnoční hvězda na nebi setmělém,

jak planá růže na poli skoseném,

divoká fialka uprostřed skal.

Jak jelínek z mořské pěny,

v loutnu a kamanču proměněný.

(z písně Kesgišerva astghi pes, Jako půlnoční hvězda)

…

Rozkvetly fialky v dolinách,

růže červené, voňavé jak v snách.

Sajat Nova plakal,

trápil ho pochybností strach.

Světlo mých očí, ačkis lujs,

hořím…

(z písně Mendžnuni pes, Jako Madžnún)

…

I kdyby za tebe perly dali,

perlu za perlou,

i kdyby démanty mě zasypali,

rubín za safírem,

moje milá,

nevzdám se tě!

Neodejdu

od tebe,

od tvé lásky,

přítelkyně moje.

(z písně Tekuz ku broji, Kdyby za tebe perly)