Čeština   |   English

Již vyšlo | Parrésia - Ročenka pro východní křesťanství

Edice Pro Oriente

The Art of The Armenian Book through the Ages / Հայ գրքարուեստը դարերու ընդմէջէն / Arménské knižní umění v průběhu staletí

Haig Utidjian

Předkládaný katalog „Arménské knižní umění v průběhu staletí ‒ ,Ti, kdo pili z toků Ducha‘“ vyšel při příležitosti stejnojmenné výstavy, která se uskutečnila v Národní knihovně České republiky od 12. do 25. října 2016.

Kniha obsahuje fotografie a popisky (ve třech jazycích ‒ angličtině, arménštině a češtině) sedmdesáti pěti manuskriptů a tisků, které vybral a okomentoval Haig Utidjian. Důraz je kladen na rané tisky, mj. vynikající editiones principes arménské Bible, Hymnáře a jiných liturgických knih. Zvláštního prostoru se dostalo dílům sv. Řehoře z Nareku a arménské církevní hudbě. Autor se zaměřil na představení typických rysů této tvorby, jež spočívá v jednotném propojování nejlepších dobových trendů evropské knižní ilustrace s prvky arménské tradice rukopisných iluminací. Publikace rovněž obsahuje významné příspěvky na témata přítomná na výstavě ‒ věnuje se také arménsko-českým literárním vztahům či genocidě Arménů v Osmanské říši během 1. světové války.

Katalog má povahu vědeckého pojednání, může však sloužit též jako příruční kniha pro všechny milovníky krásných tisků či jako půvabný a nádherně ilustrovaný úvod do arménské kultury a spirituality.

JazykAngličtina, arménština, čeština
Počet stran298
TypVázaná
Rok vydání2016
ISBN978-80-7465-222-6
Rozměry210 x 280

Haig Utidjian, Cert. of Adv. Studies GSMD, M.Sc.(DIC), B. Sc., studoval na Univerzitách v Sussexu, Londýně, Cambridge, v Guidhall School of Music and Drama v Anglii a absolvoval soukromé konzultace u Carlo Maria Giulini, Hugues Cuenod a Josefa Kuchinky. Byl rovněž žákem arcibiskupa Zareha Aznaworeana na svém rodném Kypru, kde byl také v roce 2000 vysvěcen jáhnem Arménské apoštolské církve. V Praze pravidelně slouží při bohoslužbách v kostele sv. Jiljí. Profesionálně působí jako orchestrální a operní dirigent a sbormistr. Od roku 2001 je šéfdirigentem Orchestru a Sboru Univerzity Karlovy v Praze. Vedle své hudební dráhy se intenzivně věnuje arménské hymnologii a patrologii a pravidelně se účastní mezinárodních armenologických konferencí.

V roku 2016 prinieslo nakladateľstvo Pavel Mervart v edícii Pro Oriente českým čitateľom cenný príspevok k poznaniu arménskej kultúry. Vydalo trojjazyčnú česko-anglickoarménsku publikáciu Arménské knižní umění v průběhu staletí predstavujúcu katalóg rovnomennej výstavy, ktorá sa konala 11.-25. 10. 2016 v Národnej knižnici v Prahe. Autorom publikácie, ako i kurátorom výstavy je dr. Haig Utidjian, britský dirigent, muzikológ a filológ arménsko-cyperského pôvodu pôsobiaci na Karlovej univerzite v Prahe. Výstava sa konala v roku 350. výročia vytlačenia prvej arménskej Biblie v Amsterdame (1666).

Návštevníci výstavy tak mohli uvidieť aj jej exemplár. Autor publikácie ako dirigent Orchestra Karlovej univerzity predstavil už v minulosti českej verejnosti poklady arménskej sakrálnej hudby, spomeňme napr. stredoeurópsku premiéru Komitasovej liturgie v Českom múzeu hudby roku 2014. Jeho muzikologický výskum zameraný na arménsky neumatický systém, prezentovaný na mnohých konferenciách, sa prostredníctvom tejto publikácie dostáva k českým čitateľom v knižnej podobe. To napovedá o polytematickosti predstavovanej knižky.

Arménské knižní umění v průběhu staletí nepredstavuje iba katalóg. Kvalitne typograficky spracovaná publikácia formátu A4 na 298 stranách oboznamuje čitateľa s arménskou literárnou a hudobnou kultúrou a s témami súčasného českého výskumu z oblasti armenistiky. Kniha s podtitulom Ti, kdo pili z toků Ducha je po úvode zoznamujúcom čitateľa s okolnosťami vzniku výstavy rozdelená na dve hlavné časti – katalóg a štyri odborné štúdie. Katalóg predstavujúci 75 exponátov pozostáva z piatich oddielov. Prvá časť je venovaná významným dielam arménskej kníhtlače, pochopiteľne, prevažne duchovného charakteru. Druhá časť predstavuje arménského básnika a učenca svätého Gregora z Nareku. Tretia časť je venovaná arménskym hudobným publikáciám. Vo štvrtej časti sú prezentované česko-arménske literárne vzťahy: arménska literatúra v českom preklade, česká literatúra v arménskom preklade a české publikácie venované arménskej tematike. Piata časť vydeľuje osobitný priestor arménskej genocíde.

Bohaté arménske kníhtlačiarske umenie by si isto zasluhovalo komplexnejšiu prezentáciu, avšak z technických príčin nebolo možné predstaviť viac exponátov. Arménske staré tlače boli zapožičané z Arménskej národnej knižnice v Jerevane, fond Národnej knižnice Českej republiky (NK ČR) pochopiteľne nedisponuje početnými zbierkami z danej oblasti. Napriek tomu sa však počas príprav podarilo nájsť v archíve NK ČR rukopis z roku 1880 s úryvkami arménskeho cirkevného práva. Medzi exponátmi teda nájdeme aj originálne rukopisy alebo ich faksimilnú podobu. V katalógu sú stručne popísané technické parametre knihy, nasleduje krátke predstavenie exempláru a jeho farebne reprodukovaná ukážka.

Autor rozdelil výstavu na časti s ohľadom na českého čitateľa a s ohľadom na témy, ktorým sa profesionálne venuje. Dá sa však nájsť i iná spojitosť. Diela sv. Gregora z Nareku boli posilou deportovaných Arménov a počas genocídy sa podarilo zachrániť rukopis Barjrberdského evanjeliára z roku 1248. Tak sa prepája duchovná literatura s udalosťami moderných dejín, keď sa Arméni, známi svojím umením a zručnosťami, stali známi aj jako obete prvej genocídy 20. storočia.

Štyri štúdie v druhej časti knihy voľne nadväzujú na tematické okruhy katalógu. Zároveň zoznamujú čitateľa s arménskou kultúrou i dejinami prihliadajúc na český kontext. Čitateľ sa tak dozvie, ako bola napr. arménska genocída roku 1922 zaznamenaná českým cestovateľom Karlom Hansom. Štúdie sú uverejnené v poradí: Sv. Řehoř z Nareku: teologické myšlenky a oblíbené motivy (Haig Utidjian), Systémy hudební notace arménského církevního zpěvu (Haig Utidjian), Česko-arménské a arménsko-české literární vztahy (Milada Kiliánová) a „Zničení národa arménského“. První genocida 20. století a české země (Michal Řoutil).

Prvá časť katalógu Monumenty arménské knižní kultury obsahuje vydania významných kníh reprezentujúce arménsku kníhtlač od 16. do 19. storočia v chronologickom poradí. Keďže územie samotného Arménska sa zmietalo vo vojnách, priaznivé podmienky na tlač nachádzali Arméni najmä v Amsterdame, v Benátkach a v Konštantínopole.

Katalóg predstavuje najmä duchovnú literatúru – vydania Svätého písma, liturgických kníh, ale aj ukážku právnickej, teologickej či historickej literatúry, dobovej kartografie a gramatiky. Nachádzame tu aj dve faksimile: iluminovaný rukopis Barjrberdského evanjeliára z roku 1248 zo zbierky Haiga Utidjiana a Urbat‘agirk‘ („Piatkovú knihu“), ktorú darovali otcovia mechitaristi z kláštora v San Lazzaro špeciálne pre túto výstavu. Rukopis Barjrberdského evanjeliára bol zachránený pri úteku cirkevných predstaviteľov zo sídla kilíkijského katholikosátu v meste Sis počas genocídy. Žánrovú rôznorodosť arménskej cirkevnej literatúry predkladá českému čitatelovi „Piatková kniha“ – zväzok úryvkov Svätého písma, modlitieb a ľudových zariekacích formúl, ktorý vydal roku 1512 tlačiar zvaný Yakob Mełapart („Jakub hriešnik“). Pozornosť púta aj prvá arménska Biblia (Amsterdam, 1666–1668), zdobená drevorytmi holandského umelca Christofella van Sichema II. Vydanie zostavené jerevanským archimandritom Oskanom bolo kvôli cenzúre doplnené o pasáže z Vulgáty. Český čitateľ sa môže v katalógu stretnúť aj s ukážkou euchológií – liturgických kníh cirkví východného obradu, či s Genealógiou Jáfetovho rodu (Movsēs Xorenac‘i) – dejinami arménskeho národa. Zaujímavosťou je aj konštantínopolské vydanie Knihy otázok od sv. Gregora z Tat‘ewu z roku 1729, vrcholné dielo arménskej scholastiky z 15. storočia, ktoré kvôli dobovej osmanskej cenzúre neobsahuje časť namierenú proti moslimom. Ako ukážka vrcholného arménskeho kníhtlačiarskeho umenia slúži menologion (zbierka životopisov svätých na daný mesiac) z roku 1730, ktorý vydal v Konštantínopole Grigor z Marzuanu. Publikácia uvádza impozantné vyobrazenia Matky Božej, sv. Gregora Osvietiteľa a kráľa Trdata kľačiaceho pred sv. Gregorom. Atypický príspevok predstavuje dvojstránka mapy rakúskeho, ruského a osmanského impéria (Trium Magnorum Imperiorum Austriaci, Russici et Osmanici) vydaná roku 1785 v Berlíne, ktorá zachytáva historickú polohu arménskeho územia.

Obohatením z oblasti dejín literatúry i jazykovedy je ukážka Arménskej a anglickej gramatiky vydanej roku 1873 v Benátkach. Zostavil ju otec Yarut‘iwn Awgerean z kláštora na ostrove San Lazzaro inšpirovaný svojím žiakom, básnikom Lordom Byronom. Druhá časť Sv. Řehoř z Nareku: „Andělský učitel“ – učitel všeobecné církve predstavuje faksimilné vydanie manuskriptu Knihy náreku z roku 1173, Knihu ód vydanú roku 1513 v Amsterdame, Knihu modlitieb či Komentár k modlitbám vydané v 18. storočí v Konštantínopole a ďalšie vydania kníh tohto veľkého básnika a svätca až po jeho súborné dielo z rokov 1827, 1840, a napokon z roku 2003, vydané v sídle Katholikosátu Veľkého domu Kilíkie v libanonskom meste Antelias.

Tretia časť Arménská církevní hudba obsahuje lekcionár, hymnáre, knihu pre schóly a knihu ód, či knihu spevov arménskej liturgie, ktoré sprevádza starostlivý komentár autora. V tomto oddiele nájdeme aj knihu predstavujúcu vklad do európskeho poznania arménskej hudby – prvý zväzok Musurgia universalis od Athanasia Kirchera vydaný roku 1650 v Ríme zo zbierky Českého múzea hudby. V tejto časti nachádzame aj dielo Johanna Joachima Schrödera Poklad arménskeho jazyka, vydané roku 1711 v Amsterdame, kde autor okrem arménskej gramatiky a konverzácie popisuje aj arménsku hudbu, nevynímajúc ani neumatický zápis a incipity hymnu typu Cantemus v ôsmich modoch arménskeho oktoecha. Neumatický zápis z uvedenej Knižky o hudbe od Grigora Gapasak‘aleana (Konštantínopol, 1794), ktorá představuje najstaršiu arménsku monografiu o hudbe, sa podarilo objasniť Christianovi Troelsgårdovi a Haigovi Utidjianovi.

V katalógu nájdeme aj rukopis cirkevných spevov v Limōnčeanovom hudobnom zápise z prelomu 19. a 20. storočia, ako aj hymnár s hudobným zápisom od Eliasa M. Tnteseana,

vydaný až po smrti autora roku 1934, ktorý taktiež predstavuje predmet výskumu Haiga Utidjiana.

Štvrtá časť Česko-arménské literární vazby sa začína predstavením takmer úplného počiatku česko-arménskych vzťahov. Prvý exponát je venovaný Jurajovi Deodátovi (pravdepodobne arménskeho alebo sýrskeho pôvodu), ktorý založil prvú kaviareň v Prahe. Roku 1712 vydal v Prahe zbierku arabských prísloví s latinskou transliteráciou Proverbium Arabicum. Česko-arménske literárne kontakty sa zintenzívnili po zmene politickej situácie po roku 1948. O to vzácnejšie pôsobia staršie ukážky arménských prekladov českých spisovateľov, napr. poviedka Vesnický svatý od Svatopluka Čecha vydaná roku 1892 v Tbilisi. Ďalej boli v sovietskej ére preložené české ľudové piesne pre deti, knižka Josefa Ladu O chytré kmotře lišce,

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška, či Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka, avšak bez originálnych autorových ilustrácií. České preklady arménskej literatúry do roku 1948 reprezentujú diela otca Aloisa Koudelku (pod pseudonymom O. S. Vetti) – Chent: historický román z rusko-turecké války od Raffiho, vydaný roku 1902 v Prahe, a Obrázky z Tureckého Arménska od Avetisa Aharoniana, vydané roku 1903 v Prahe. Ďalej nasleduje ukážka prekladov arménskej beletrie po roku 1948, na ktorých mala významný podiel talentovaná prekladateľka Ludmila Motalová. S jej pomocou prebásnil

Vladimír Holan verše Avetika Isahakjana pod názvom Abulalá al Maarrí. V kapitole sú uvedené odborné armenistické publikácie až po dnešok a taktiež preklady autorov arménskeho pôvodu píšucich v cudzích jazykoch (William Saroyan, Varujan Vosganian). Medzi exponátmi nachádzame aj čísla periodík s arménskou tematikou (Karmel: Časopis pro duchovní život, Orer: Arménsko-evropský časopis, Parrésia: Revue pro východní křesťanství, Muzikologické fórum, Plav: Měsíčník pro světovou literaturu).

Posledná časť katalógu Genocida Arménů opäť prepája Arménsko s českým kontextom. Venuje sa českému cestovateľovi Karlovi Hansovi, ktorý na svojej ceste po Oriente videl dôsledky genocídy Arménov. Roku 1923 vydal o svojej skúsenosti v Beroune knihu Hrůzy východu so šesťdesiatimi fotografiami. Súčasťou expozície bol aj vlastnoručne písaný Hansov list adresovaný rádu mechitaristov do Viedne z roku 1923, kde ich žiada o „zaslanie množstva liekov a použitých vecí pre utečencov do Sýrie“. List je vzácnou ukážkou starosti českého člověka o osud vysídlených Arménov. S Českom je spätá aj ďalšia osobnosť spojená s genocídou Arménov – rakúsky spisovateľ židovského pôvodu Franz Werfel, ktorý sa narodil v Prahe. Roku 1933 vydal román Die vierzig Tage des Musa Dagh, ktorý vyšiel v Prahe v preklade Pavla Eisnera roku 1934 (Čtyřicet dnů. Tragedie malého národa). Výstava prezentuje toto vydanie, ako aj nový preklad Hanuša Karlacha z roku 2015. Katalóg predstavuje aj aktuálne publikácie – Michael Bobelian: Zapomenutá genocida a stoletý boj o spravedlnost a Michal Řoutil – Petra Košťálová – Petr Novák: Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923. Druhú časť publikácie tvoria štyri odborné state tematicky nadväzujúce na okruhy, ktorých sa dotkol katalóg výstavy. Štúdie Sv. Řehoř z Nareku: teologické myšlenky a oblíbené motivy (Haig Utidjian) je venovaná dielu tejto významnej postavy arménskej literatúry. Viac než teologický výklad nám poskytuje pohľad na básnické prostriedky a rozmanité obrazy preniknuté východnou emocionalitou, no predsa hlboko prežité a oslovujúce vnútorný svet západného človeka. Svätý Gregor používa často obrazy vody v najrôznejších podobách (rieky, more, rosa...), no najmä v podobe najliečivejšej a najpotrebnejšej pre človeka – v podobe sĺz. V duchu stredovekej mystiky pretrvávajúcej až do nedávnych dôb (spomeňme napr. omšové modlitby za dar sĺz v rímskom misáli z roku 1935: „Všemohoucí a nejlaskavější Bože, jenž jsi žíznivému lidu vyvedl ze skály pramen živé vody, vyveď z tvrdosti srdce našeho slzy zkroušenosti, abychom dovedli oplakávati hříchy své...“), aj sv. Gregor prosí o dar sĺz. Bojí sa, aby nemal nedostatok sĺz, a prosí, aby mohli slzy kanúť z očí aj jeho čitateľom. Slza je cenená ako nejvyšší dar, ako „jedna kvapka rosy Tvojho dobra“. Básnik prirovnáva ľudské vnútro k raju a oči k dvom rajským riekam, ktoré sa z neho vylievajú. Vo svojej fascinujúcej lyrike plnej drámy ľudskej duše a kajúcnosti prirovnáva hriešnika k stromu, ktorý síce má listy, ale nenesie ovocie. Česká verejnosť sa v dohľadnej dobe môže tešiť na monografiu Haiga Utidjiana o tomto svätcovi (nakladateľstvo KLP – Koniasch Latin Press). Miesto kláštora, kde sv. Gregor pôsobil (Narek), akoby v našich jazykoch priam evokovalo nárek.

Druhá štúdia Systémy hudební notace arménského církevního zpěvu (Haig Utidjian) rozvíja už predtým uvedené informácie o neumách. Autor načrtáva situáciu arménskej neumatickej notácie v stredoveku, poukazuje na existenciu hybridných byzantsko-arménskych značení i na problematiku nedešifrovateľnosti niektorých záznamov. Autor vysvetľuje neumatický systém v zápise muzikológov, ako boli Grigor dpir Gapasak‘alean, Hambarjum Limōnčean, Minas Bžškean, Elia Tntesean a Ignatios Kiwrełean. Mnohé cenné poznámky k neumatickému zápisu v publikácii sú výsledkami výskumu Haiga Utidjiana.

Tretia štúdia Česko-arménské a arménsko-české literární vztahy (Milada Kiliánová) sa začína úryvkom z úvodu práce už spomenutej arménistky Ludmily Motalovej. Arménska literatúra „je východně barevná, vášnivá a horoucí, i západně moudrá a zdrženlivá. [...] Její vrcholy jsou tam, kde je zcela svá, spjatá s osudy svého národa, neopakující a nenapodobitelná [...].“ Poukazujúc na osobitosť arménskeho písomníctva potom Milada Kiliánová popisuje začiatok záujmu českých spisovateľov o Arménsko (Adolf Heyduk, Julius Zeyer, Svatopluk Čech), nevynechajúc ani zmienku o arménskom bohoslužobnom jazyku u sv. Konštantína, či cestopisy Oldřicha z Pordenone.

Ďalej sa už venuje popisu historického priblíženia arménskej kultúry národom habsburskej monarchie, keď bol vo Viedni založený kláštor rádu mechitaristov. Pozornosť si zasluhuje osobité dielo otca Aloisa Koudelku a Arména Nišana Mardirossiana (1892-1966), ktorý prišiel do Čiech ako chlapec za svojím otcom pôsobiacim v službách grófa Heinricha Coudenhove-Kalergiho. Svojimi neskoršími prekladmi arménskej literatúry do češtiny sa snažil premostiť obe kultúry. Jeho najvýznamnejším žiakom sa stal Jaromír Jedlička, zakladateľ armenistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Karlovy. Ďalej sa autorka venuje literárnym prácam Václava A. Černého, Ludmily Motalovej a Ladislava Křehlu až po súčasné armenistické publikácie. Podľa Arménskej národnej knižnice je preložených do arménčiny vyše 50 českých knižiek, medzi inými i poézia Josefa Kainara či Františka Hrubína. Do arménčiny bol preložený aj slovenský básnik Miroslav Válek.

Posledná štúdia „Zničení národa arménského“. První genocida 20. století a české země (Michal Řoutil) dopĺňa v katalógu načrtnutú tému odrazu arménskej genocídy v českom prostredí. Autor popisuje chronológiu a priebeh masakrov Arménov v Osmanskej ríši od roku 1895, popisuje štátne opatrenia, deportácie, znázorňuje ich trasy. Štúdia prináša cenné informácie o českej tlači, ktorá už roku 1895 reagovala prostredníctvom anonymného autora na masaker Arménov v Národních listoch: »Šedesát tisíc lidí umučeno, povražděno! A ta slavná, křesťanská, lidumilná, osvícená Evropa hledí na to za večerních červánků XIX. století se založenýma rukama – či pardón – posílá sultánovi své dobré rady a domlouvá mu skrze své velvyslance v Cařihradě ku spravedlnosti, rozumu a lidskosti [...].« František Nabělek spomína v cestopise publikovanom v časopise Obzor tzv. adanské pogromy, jako ich zaznamenal počas svojej cesty na Blízky východ v rokoch 1909–1910. Počas prvej svetovej vojny z dôvodu spojenectví Rakúsko-Uhorska a Osmanskej ríše nemali občania prístup k objektívnym informáciám o udalostiach roku 1915. Národní politika podáva informáciu o masakroch interpretovanú ešte optikou Osmanskej ríše. S vývojom situácie na fronte sa však mení aj prístup k informáciám, roku 1918 pomenúva česká tlač zločiny Osmanskej ríše už otvorene. Šéfredaktor mesačníka Širým světem Stanislav Nikolau sa vo svojom periodiku dokonca zmieňuje o existencii podporného spolku na pomoc Arménom v Prahe. Ďalej sa štúdia venuje svedectvám českého cestovateľa Karla Hansu a rakúskeho spisovateľa Franza Werfela. Časopis Pestrý týden uverejnil roku 1934 rozhovor s Franzom Werfelom – práve v tom roku vyšiel jeho román Štyridsať dní v českom preklade. Autor ďalej uvádza aktuálne výskumy a publikácie na tému arménskej genocídy.

Môžeme považovať za pozitívny jav, že Česká republika napokon v apríli 2017 uznala vyvraždenie Arménov v Osmanskej ríši za genocídu. Informáciami nasýtená publikácia Arménské knižní umění v průběhu staletí predstavuje pre súčasného čitateľa úvod do arménskej (prevažne) duchovnej kultury i dejín, ktorý môže slúžiť ako odrazový mostík pre ďalšie bádanie. Tém na výskum je v dejinách tohto starobylého národa naozaj dosť. Dôležitosť publikácie, ktorá vyšla s finančným prispením Národnej knižnice Českej republiky a Národnej knižnice Arménska, potvrdzujú aj úvodné slová ministra kultúry ČR Daniela Hermana, ministra kultury Arménska Hasmika Poghosyana a arménskeho veľvyslanca v ČR Tigrana Seiraniana. Medzinárodný význam publikácie predpovedá jej trojjazyčné vydanie. Kniha nesie podtitul „Ti, kdo pili z toků Ducha“ podľa slov hymnára vydaného v Amsterdame v rokoch 1664-1665. Možno povedať, že k ich zástupom sa radia už i čitatelia tejto knižky, ktorí tak mali možnosť napiť sa z prameňov arménskej duchovnej kultúry.

Mgr. et Mgr. Katarína Džunková, Clavibus unitis 5 (2016)

* * *

Vývoj arménské kultury je od pátého století po Kristu úzce provázán s vlastním písemnictvím. Rukopisy a knihy udržovaly náboženskou a etnickou identitu Arménů po celém území jeho diaspory, pomáhaly mu v nejtěžších chvílích a zachovávaly pro další generace klíčové texty. Zároveň se díky bohatým knižním iluminacím a vyspělému grafickému ztvárnění stávaly významnými kulturními památkami a do značné míry i symboly arménské kultury. Z důvodu rozptýlení arménské komunity z jejího původního etnického prostoru se pak tyto knižní artefakty dostávaly i na území Ruské říše, Polska či Balkánského poloostrova. V našem prostředí je obeznámenost s arménskou kulturou zatím relativně malá, nicméně můžeme konstatovat, že zájem o ni v posledních desetiletích vzrůstá, a to i v souvislosti s přítomností arménské komunity a Arménské apoštolské církve v České republice.

Recenzovaná publikace je pro českého čtenáře vítaným představením jedné z nejvýznamnějších složek tradiční arménské kultury. Jedná se o katalog stejnojmenné výstavy, která se za velkého zájmu publika konala v prostorách Národní knihovny ČR ve dnech 12.–25. října 2016. Reprezentativnost tohoto díla však překračuje hranice pouhého katalogu a může sloužit i jako úvod do armenistické problematiky či pro milovníka starých tisků. Publikace vznikla s přispěním Národní knihovny ČR a Národní knihovny Arménie a je koncipována jako anglicko-arménsko-česká trilingva. Autor Haig Utidjian působí jako šéfdirigent Orchestru a sboru Univerzity Karlovy, přednáší na Ústavu východoevropských studií FF UK a slouží jako jáhen (diákon) Arménské apoštolské církve. Je autorem řady vědeckých článků a pojednání zabývajících se arménskou literární, náboženskou a hudební kulturou.

Katalogová část je rozdělena na pět oddílů. První se věnuje památkám arménské knižní kultury, mezi nimiž jsou zastoupeny především evangeliáře, Bible a bohoslužebné knihy. Nejstarší artefakty jsou představeny faksimiliemi, novější (cca od 18. století) pak originály. Jsou zde zastoupeny hlavní proudy arménské knižní tvorby před první světovou válkou: světoznámé rukopisy středověké kilikijské Arménie, produkce západních tiskáren pozdějšího období a tvorba arménské komunity na území někdejší Osmanské říše. Bohužel nejhodnotnější segment – arménské středověké rukopisy – je demonstrován pouze jednou položkou. Následuje tematický oddíl věnovaný jedné z nejvýznamnějších postav arménské teologie, hymnografie a kultury svatému Řehoři z Nareku (Grigor Narekaci). Představena je faksimilie vydání jeho slavné Knihy nářku, vzniklá ve 12. století, a vybraná knižní vydání jeho liturgických a teologických děl z dalších staletí až po dnešek. Třetí oddíl je věnován edicím arménské liturgické hudby, ať již s tradiční arménskou notací či v evropském úzu.

Čtvrtý oddíl je zaměřen na česko-arménské literární vztahy. Otevírají jej knižní vydání dvou děl Jiřího Deodáta († 1740), Arména (podle jiných údajů Asyřana), žijícího a působícího v tehdejší Praze. Následují reprodukce titulních stran arménských překladů z české literatury a českých překladů z literatury arménské zahrnující období přelomu 19. a 20. století až po dnešek. Oddíl je doplněn výběrem českých překladů arménských autorů píšících jinými jazyky a ukázkami z české vědecké a časopisecké literatury věnované Arménii a arménské kultuře. Pátý a poslední oddíl se pak zabývá otázkou arménské genocidy a její reflexe v naší zemi; nechybí zde známá publikace Karla Hansy Hrůzy východu, Čtyřicet dnů Franze Werfela či nejnovější publikace českých badatelů Michala Řoutila, Petry Košťálové a Petra Nováka Katastrofa křesťanů.

Katalogová část publikace je doplněna oddílem studií věnovaných armenistické problematice. Haig Utidjian věnoval první z nich teologickým myšlenkám a oblíbeným motivům v tvorbě sv. Řehoře z Nareku, druhou pak výkladu systému notace arménského církevního zpěvu. Milada Kiliánová zpracovala téma česko-arménských a arménsko-českých literárních vztahů a Michal Řoutil se zaměřil na tragické osudy arménského národa během genocidy, k níž došlo v osmanské říši v letech 1915–1916. Studie tak organicky doplňují informace obsažené v katalogové části publikace.

Arménské knižní umění v průběhu staletí je publikací reprezentativní a po technické stránce velmi dobře zvládnutou. Jako každé náročné knižní dílo se však ani ona nevyhnula dílčím nedostatkům, které však nejsou na závadu celkovému poselství díla. Jedním z diskutabilních řešení je užívání při přepisu arménských jmen do češtiny transliterace místo srozumitelnější a běžnější transkripce. Dochází tak ke zbytečné exotizaci problematiky, která má být českému čtenáři naopak přiblížena.

Otázky může vyvolávat také teologická terminologie, kde jsou voleny termíny příznačné pro katolické prostředí (misál, litanie, schola), jež však pro východní rity nejsou zcela adekvátní. V některých případech se užité výrazy míjí s českým teologickým územ („rituální knihy“ místo „bohoslužebné/liturgické knihy“, s. 38; „ritů křtu a biřmování“ namísto „obřadů/svátostí“, s. 58; „extra-kanonický“ namísto „deuterokanonický“, s. 89). Řada v češtině nezvyklých pojmů souvisí také s anglismy, s nimiž se v českých pasážích setkáme (např. pravidelně se objevuje slovo „monumenty“ místo „památky“). K nedostatkům editorského rázu patří také absence očíslovaného seznamu všech ilustrací, který by měl být součástí každého katalogu a jenž by usnadnil orientaci v publikovaném materiálu.

Text k jednotlivým položkám katalogu i závěrečné studie svědčí o fundovanosti a zvládnutí problematiky. Ne vždy jsou však všechny reálie zcela vysvětleny, nedozvíme se například, odkud se vzal název Páteční kniha (s. 48). Lze polemizovat i s některými názory o českém prostředí; tak například se nedomnívám, že „[n]ení bohužel pochyb o tom, že Češi vnímají arménskou kulturu téměř výhradně optikou sovětské éry“ (s. 38), a stejně tak není přesné užívat pro roky 1948–1989 u nás označení „sovětská éra“. Vzhledem k názvu knihy je také poněkud diskutabilní zařazení pasáží o české armenistické produkci a genocidě Arménů, avšak to má zase své opodstatnění pro čtenáře, kterému by publikace mohla sloužit jako obecný úvod do armenistické problematiky.

Katalog Arménské knižní umění v průběhu staletí je prací, která nemá v našem prostředí dosud obdoby. Náročná problematika byla zdařile zvládnuta a publikace bude sloužit nejedné generaci českých čtenářů jako kultivované a atraktivní seznámení s významnou složkou světového kulturního dědictví, jíž arménské knižní umění bezesporu je. Nezbývá než doufat, že se v budoucnu od hlavního autora i jeho kolegů dočkáme publikací, které českému zájemci zpřístupní další oblasti starobylé a zároveň stále živé arménské kultury.

Hanuš Nykl, Slovanský přehled 2/2018, s. 426–428.

Edice Pro Oriente

Novinky

Partneři