Michal Téra (1976) patří k předním mladým slavistům dneška. V letech 1996‒2003 vystudoval obor historie na FF UK v Praze a v letech 2003‒2007 působil jako doktorand na Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK. Dnes přednáší na Katedře literární kultury a slavistiky FF Univerzity Pardubice. Odborně se zaměřuje na dějiny Slovanů v raném středověku, slovanskou archaickou a lidovou kulturu, sociální, politické a kulturní dějiny slovanských národů. Kromě desítek odborných statí a studií je rovněž autorem monografie „Perun: bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství“ (Praha – Červený Kostelec 2009).
Málokterý text se těšil takové pozornosti historiků, literárních vědců a čtenářské obce jako takzvaný Nestorův letopis, neboli Povesť vremennych let, nejstarší a zároveň nejvýznamnější literární pramen popisující rozsáhle dějiny předkřesťanského a pak křesťanského období v Kyjevské Rusi. Poutavé vyprávění o tvoření ruské státnosti začíná apokryfním příběhem o rozdělení světa mezi Noemovy syny a přes příběh o babylonské věži se dostává k rozmístění národů po světě. Na několika stránkách se před očima čtenářů promítne i neuvěřitelné panorama rozsídlení slovanských kmenů, vnímaných letopiscem jako jednotný kulturní celek. Vzápětí je předloženo několik legendistických příběhů, popisujících předpoklady pro vznik staroruského státu, včetně putování apoštola Ondřeje a založení města Kyjeva.
Letopisná neboli „časová“ část začíná nominativní událostí – země získává název Rus prostřednictvím prvního historického kontaktu s byzantskou civilizací. Poté následuje „pozvání Varjagů“ – událost, jež se stala jednou z nejvíce diskutovaných a kontroverzních otázek ruských dějin. Vyprávění pokračuje obdobím panování Rurika, založením Novgorodu, hrdinskými činy Rurikova nástupce Olega, který sjednotil Kyjev a Novgorod, ovládl obchodní cesty a uzavřel smlouvu s Byzancí. Další kníže, Igor, padlý v boji s drevljanskými rebely, se stal již legitimním představitelem vládnoucí dynastie. Následuje příběh o kněžně Olze, která nejprve krutě pomstila smrt svého manžela, aby nakonec přijala křest a stala se vzorem křesťanské panovnice. Vyprávění směřuje k další přelomové události – ke křtu knížete Vladimíra a následné christianizaci celé společnosti. Další částí je příběh o prvních světcích, mučednících Borisovi a Glebovi, obětech dynastických sporů. Období sjednocení země pod vedením knížete Jaroslava je následováno obrazem feudální roztříštěnosti. V letopisu nechybí ani některé právní dokumenty a závěrečná část se věnuje rovněž vytvoření nových center duchovního a kulturního života – klášterů. S nimi vzniká i nový typ světce, poustevník.
Recenzované vydání je již druhým překladem letopisu do českého jazyka – prvenství patří Karlu Jaromíru Erbenovi. Český klasik se ujal překladu v době, kdy společné kořeny Slovanů měly ideologický i kulturní význam, což se také projevilo ve vzletném, ušlechtilém a zároveň archaizujícím vyznění výsledného díla. Naopak překlad Michala Téry je sušší, preciznější a sleduje především akademické cíle. Je na něm rozpoznatelný vliv překladu původního textu do současné ruštiny, avšak překladatel respektuje jisté rozdíly v překladatelské tradici, což se projevuje například absencí přechodníků. Pro čtenáře, který akademické cíle tolik nesleduje, představuje tento přístup jistou nevýhodu: text místy ztrácí dynamiku a věty působí stroze a úsečně. Nicméně pro novou generaci historiků, kteří již neovládají ruštinu, bude toto vydání přínosné právě pro svou přesnost.
Téra opatřil edici samostatným překladatelským komentářem, v němž vysvětluje například problematiku překladu vlastních jmen a geografických názvů. Konzervativnější čtenář může mít námitky vůči zachování původních tvarů ruských jmen a historických pojmů, které překladatel oproti převládající praxi nepočeštil. Volba způsobu transkripce je však spíše otázkou vkusu a reprezentuje jeden z možných metodologických přístupů, jehož předností je zachování dojmu autenticity. Překlad a poznámkový aparát se ve značné míře opírá o vydání v edici Bibiotěka literatury Drevněj Rusi, které je založeno na klasické a také poněkud konzervativní historiografii. Dalším přínosným prvkem této knihy je rozsáhlejší bibliografie, komentář a úvod jak do dobového kontextu, tak i do zkoumání původu, vzniku a autorství letopisu. Samotné komentáře čtenáře pravděpodobně zaujmou, jelikož jsou svérázným průvodcem po reáliích východoslovanského prostředí.
Tato edice se může stát insipirací pro komparatistické studie a kontrontaci Nestorova letopisu s jinými evropskými kronikami, včetně úvah nad odlišným vnímáním časové a dějové roviny v ruské a západní tradici. V samotné edici však tento problém není dostatečně reflektován. Lze konstatovat, že se jedná o velmi přínosnou publikaci, která, ač doporučena i pro široký okruh čtenářů a zájemců o slovanské dějiny, je určena primárně pro odbornou a akademickou komunitu.
Olga Čadajeva, Dějiny a současnost 7 (2015), s. 48.
Přinášíme vám některé ilustrace, které naleznete v knize.
